1280_800_20100523125942386444 – kopie.jpg
Zatím nepíšu nic.
Sleduji seriál: Supernatural season 12
_____________________
Čtu knihu:
_____________________
Poslouchám hudbu: Good Charlotte, Simple Plan
_____________________
Facebook: Dorian Harst - aktivní
_____________________
Instagram: dorian_harst - aktivní

Happy Bday - umírání umělcovi duše...

Happy Bday - umírání umělcovi duše... - obrázek

Happy Bday - umírání umělcovi duše... - obrázek

Co k tomu říci... jen jeden den z mnoha slavných v roce
Před dávnem, to mnozí z vás ještě na světě nebyli, se zrodil Nikdo...
Zrodil, tvořil, formoval, nejspíše je čas zemřít s léty...
Padám na kolena, ale směji se do tváře realitě... mne nedostane...
To pták z ráje mi ukáže, jak letět... nikoli s křídly motýla... ale svým vlastním způsobem...
Nenechám vás tu, jen věřte...

Zdravím, věrní…

Popravdě, nevím, jak začít k dnešnímu dni, kdy hlavním tématem byla má maličkost, jež slaví zase rok navíc… rok, který zabíjí umělce. Tak jsem to nazval/a.  Je mi duše-prázdně… poslední dobou zažívám zvláštní stavy, ale nedá se říci, že bych byl/a nešťasný/á. To ne. Víte, vždy si řeknu: nežiju v Africe, nehladovým, mám kde bydlet, se sebou sdílet svou samotu a opět se nenašel nikdo, kdo by mi porozuměl - takže přece teoreticky nemohu strádat, nebo ano? Myslím, že se lidé snaží a možná i chtějí mi být blíž, ale vzdají to těsně před koncem, kde už ke mně chybí jen poslední krok, avšak příliš se bojí, proto couvnou. Nemám to nikomu za zlé…

K mému dvacátému roku: Narodil se Usagi, který je stále nedopsaný… Narodilo se Dvojsrdcí a Chyť mě za ruku, taky NO Porn a spousta dalších povídek, spousta postav, které jsem stihl/a mučit, zabít, zničit, trápit… nikdy mi to neodpustí, vím to, ale všechny je bezmezně miluji jako své drahé děti (které nikdy mít nebudu, protože někdo jako já není schopen nervově zvládnout dětskou psychiku a také děti v tomto – dnešním světě, je spíše samo o sobě hříšné. Dítě, nevinné, nezkažené, přivedené do pekla, kde se nikdo nesnaží porozumět)… Často nesmírně lituji osudů těch mnou psaných, avšak jednou se k nim přidám. Stvořitel bude drahé následovat, jedině tak se vykoupí… ale já ne, jsem příliš zhrzený uchvatitel.

Někdy si přijdu jako ve vězení, ale zároveň v nejistotě, co je za těmi dobře známými mřížemi mého vysněného světa. Tam venku – v realitě. Jako mnohokrát se hrdě hlásím k tomu, že realitu nenávidím, nežiju v ní a v dohledné době v ní ani žít nehodlám… miluji svou nereálnost, svůj svět, svá oblaka, na nichž se cítím svobodně, všemožné a šťastně… až jednou spadnu, tak zemřu, protože to bude pád z opravdu velké výšky. Nebojím se, žiju si podle svého, proto nemíním litovat.

Trápí mne nesourodost, rozpad, odcizení od múzy, jež se rozhodla, že dál mi již inspirací nebude a tak… bez vnuknutí její dokonalosti nemohu tvořit, promiňte. Nemá v úmyslu sdílet všechny mé světy, mé nápady, má nadšení, strasti, pády, radosti, bolesti… nechce být předlohou krásného písma, vznešených slov na oslavu nádhery její andělskosti. Neví, ale v Odrazu Usagiho tváře byl mým Kioshim. Ve Dvojsrdcí byl Gabrielem. Ve Všech střepech jednoho zrcadla byl Dorianem. V Touze vlastnit je Nathanielem. Byl Daito, byl Hibiki v Attempt to have a life… Ale múza už není. Bez múzy nebude textu s duší… pokusím se nějak psát, ovšem bojím se, že tento rok bude posledním rokem Nikoho a pak už bude NIC.

Na ničem nepracuji, krom Touhy vlastnit, kdy by měla vyjít druhá kapitola brzy. Nevím…

Co je tedy na těchto narozeninách vlastně šťastného? Já! Ať je to jak chce, žiju, stále žiju a to už sám o sobě je úspěch. Miluji život s jeho zasranými dny blbci, kdy mi nic nejde… i chvíle, kdy mi hraje ve sluchátkách Pink spider a já jsem kdekoliv na světě chci. Zbožňuji hideho, zbožňuji svůj klidný dech, když odpočívám, mám rád/a rozmluvy se sebou. Sáhodlouhé přemýšlení nad funkcí věcí, teorií, smyslu všeho… když si k nádobí pustím X Japan a představím si Yoshikiho, jak řeže do bubnů a Toshiho neskutečně svádějící barvu hlasu… kdy na to mohu tančit, smát se a vžít se třeba do toho, že jsem na jejich koncertu a mohu je vidět naživo. To by mé srdce zřejmě nepobralo…

Vlastně jsem neřekl/a vůbec nic… je mi 21, je mi špatně z toho věku, kdy už nemohu být dítě a vymlouvat se, že za všechno může někdo jiný, než já. Myslím, že nejdůležitější je vědět, co chcete a jít si za tím, bojovat, snažit se, nevzdat to, i když to bude těžké. Jde to… asi ze mě nikdy nebude velký spisovatel, jako Ti autoři zlatého věku, a nehledě na to, že psané písmo upadá a nebude nikoho, kdo by se k němu obracel, tak si jednou tu knihu vydám… Já vím, že ano. Věřte mi a dokážu to…

Chci se ještě závěrem pochlubit obrázkem od Caroll-Furiku, který mi nakreslila k narozeninám. Moc se povedl, Reiťáka bych samozřejmě poznal/a, je slaďoulinký. Děkuji za snahu, je to pro mne pocta, že někdo vynaložil úsilí mi udělat radost. A já se z maličkostí raduji velice rád/a, ovšem tohle je skutečně moc hezké a tak to nejen potěší, ale i povzbudí v další tvorbě. Jsem moc vděčný/á :) Děkuji Caroll :)

A děkuji i vám všem, co mne čtete, komentujete a podporujete. Máte můj ohromný vděk...

25.04.2012 00:30:22
Dorian Harst
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one