1280_800_20100523125942386444 – kopie.jpg
Zatím nepíšu nic.
Sleduji seriál: Supernatural season 12
_____________________
Čtu knihu:
_____________________
Poslouchám hudbu: Good Charlotte, Simple Plan
_____________________
Facebook: Dorian Harst - aktivní
_____________________
Instagram: dorian_harst - aktivní

Neživot, nevědomí, nic...

Neživot, nevědomí, nic... - obrázek

Neživot, nevědomí, nic... - obrázek

Nemám co říct...
Nemůžu... prostě jen... nemůžu...
Asi se mi přece podařilo mrzačení duše...
A když slza ukápne, nic to není, setře se... ale zpět ji nikdo nevrátí...
Miluji všechny slzy...

Poslouchám Rest in Peace and Fly Away od Sugiza a pláču…

Není mi líto toho, co se děje… lituji jen toho, co jsem neudělal/a.

Všechno je tak zbytečné, nic neznamenám, svět je tak veliký a já nejsem vidět. Kéž by bylo dovoleno i prachu zazářit, byť na vteřinu v nekonečnu vesmíru, který na své hvězdy zapomíná tak brzy. Chci umět plout v mracích a potápět se do snů, z nichž by mi nebylo pomoci.

Všechno je tak těžké, nemám právo si stěžovat, je mi zima...

Kdysi jsem znal/a lidi, které jsem miloval/a, dnes nemám nic… bolí to..

Přeju si to změnit, vzít svůj život do vlastních rukou a sevřít ho tak pevně, jak to jen jde, abych si uvědomil/a, že žiju, protože v tuhle chvíli mám spíš pocit, že se mé tělo rozpadá a nezůstane z něj nic, ani smetí…

Jdu čím dál pomaleji, zastavuji se, ale už se ani nerozhlížím, abych spatřoval/a krásu okolo, jako kdysi, dnes se dívám do země v naději, že někdo něco udělá a nebudu to já. Chci, aby se něco stalo, neví co… jen něco. Potřebuji to „něco“,  avšak ono tu není, nepomůže mi a já ho nechci hledat. Mám sílu ale nechci ho hledat, protože já jsem vždy to „něco“ hledal/a, ale už nechci.. ať si to najde také jednou mě, ať mě to donutí podívat se tomu zpříma do očí a usmát se. Mám pocit, že už to neumím, všechny emoce jsou mi tak vzdálené… chci se neprobudit, stejně by na tom nezáleželo…

Říkáte – je Tě škoda, jsi dobrý/á, něco umíš – ale není to tak, znám se, říkáte to, abyste potěšili, abyste se dočkali dalšího textu, abyste povzbudili, skutečnost je jiná, já se znám, vím kdo jsem a co dělám a jak to dělám… většinou se jen snažím přežít a to jsem toho chtěl/a tolik změnit. Pravdou je, že temnota ve mně zůstala, asi neumím být jiný/á, ale komu na tom záleží, není to jedno? Svěřuji se lidem, které neznám, dívám se do zrcadla hodinu, někdy i dvě a ten/ta koho vidím, je mi cizí, nejsem to já… nepoznávám se. Kdo jsem? Nikdo… už nejspíš nejsem ani Nikdo…

Bojím se, světe… bojím se, že umřu…

Pláču…

Pláču…

Pláču… ukazuji Ti svou slabost, ale ty se nepozastavíš, je Ti to jedno, jsem jen jeden/a z mnoha neviditelných. Nepřipouštěl/a jsem si strach ze smrti celé ty dlouhé roky, najednou je mi jedno jestli mě lidé uvidí na kolenou uprostřed silnice, hledící k nebi, neb tam je možná spása konečná. Jedno vím, ani jediný by se nepozastavil a kdybych křičel/a, lidé schválně ohluchnou.

Seber sílu, Nikdo…proč? Už nechci… můžu, jen nechci.. prostě už nechci… není důvod, není…

Přijde mi, že už jen existuji v čase a prostoru, avšak jako někdo zbytečný, nepotřebný, bez cíle, dokonce nedohlédnu ani na zítřek, natož někam dál… třesu se, ale svět stojí.. jak je to možné? Pochybil/a jsem? Odpověz mi… zklamal/a jsem? Řekni…

Jen na několik okamžiků být šťastný/á, smát se, toužit po něčem, milovat se s někým, hladit vlasy, líbat kůži, prstem obkreslovat svalstvo, hledět do očí, pomatovat si, šeptat o nemožném, držet za ruku… i kdyby to všechno… beztak mám pocit, že by to nezmírnilo můj chorobný pocit osamělosti a nicotnosti…neumím si vysvětlit své myšlenky i když jsou mé, neumím se vyjádřit o něčem, co nikdy nebylo a já to tolik potřebuji.

Vzpomínám na králíka… králík… králík… byl a možná je stále, mou múzou, ale jednou se jeho obraz rozplyne a nezbude mi nic, čeho bych se mohl/a dotknout a co uchopit. Byl, je a bude… jen jeho realita není už stejná, jako ta moje… asi to tak má být, ať zapomenu…

Vzpomínám na Lukeho… měl raději drogy, než mě… nevadí mi to, každý má svou možnost volby. Jedno mu však nezapomenu, zachránil mě, když jsem to potřeboval/a… bohužel už mu nepoděkuji, nejspíš by o to ani nestál…

A dál? Nejspíš už není na koho vzpomínat. Možná…možná na Jaye…ale s tím se sporadicky pořád vídám i když už to není to, co to bývalo, přesto je on jediný z toho mála, kdo mi zbyl. Ozve se vždy on a ne já… při mých náladách, nechápu, co jej k tomu vede, přesto zavolá, ať je to po měsíci, po půl roce, po roce… i když se pohádáme… nakonec je to vždy on, kdo zavolá a řekne. „Ahoj, Dastíku, jak se máš?“ Vždy řeknu, že dobře, i když lžu…

Láska je tak pomíjivý cit, je mi odporná, nenávidím ji z jednoho prostého důvodu… protože ji nemám… protože si vždy pomyslím, jak je zbytečná, ale závidím ji…Dovedu o ní psát stokrát jinak, vyjádřit ji nesčetně způsoby na papír. Klávesnice mi nestačí na to, abych popsal/a lásku… ale necítím ji, snad jen k sobě a to už není ani k pláči…

A teď to tu vypadá, jakoby mne ovládla sebelítost, fňukám si pro sebe ze svých ubohých neúspěchů a budu si fňukat i dál bez ohledu na vše ostatní…je mi to jedno… klamu hlavně sebe, ne vás… to před sebou se uzavírám, ne před vámi… je snadné nepřipouštět si každý den s tím, že člověk ho prožije, aniž by jej cokoliv naplňovalo a už se ani nesnažím najít cokoliv dobrého ve světě, ve dni, do něhož vstávám, jako obživlá mrtvola a prostě jen jdu s davem tam a tam, kam si kdo ukáže…

Postavte mne před zeď a namiřte, ano, mám strach, ale odporovat nebudu, ni slovo nebude slyšet, raději ztratím hlas. Beztak je malicherné mluvit, když nikdo neposlouchá. Jen vystřelte, oddám se kulce a hrdina nebudu… zbabělec vydaný napospas své beznaději. A když padnu, přesto střílejte dál, bez hněvu, bez emocí, prostě jen tak… jenom tak…

A už ani nenatahuji ruce, není ke komu, když vidím jen holá záda všech a Nikoho…

Nic to neznamená… pssst, tiše… pohladím sametovou jemnost plyšového králíčka a půjdu spát… děsí mne jen, že se probudím…

08.03.2012 21:43:39
Dorian Harst
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one