1280_800_20100523125942386444 – kopie.jpg
Zatím nepíšu nic.
Sleduji seriál: Supernatural season 12
_____________________
Čtu knihu:
_____________________
Poslouchám hudbu: Good Charlotte, Simple Plan
_____________________
Facebook: Dorian Harst - aktivní
_____________________
Instagram: dorian_harst - aktivní

2.5. 2012 Písmo z růžové pavučiny...

2.5. 2012 Písmo z růžové pavučiny... - obrázek

2.5. 2012 Písmo z růžové pavučiny... - obrázek

Čtrnácté výročí hideho smrti. Nemyslím, že k vyjádření jeho samotného stačí pár slov, nebo oku libích frází, on se nedá vyjádřit... snad emocí a je na snadě, zda by jej vystihoval spíše úsměv, nebo slza...
hide-sama, povězte, kdo jste byl...
kým stále jste...
Drahý hide-sama,
tuším, že takhle nějak se začíná dopis někomu, koho člověk obdivuje jen z důvodu, kým je, ve Vašem případě byl. Nevím, jak mám jinak začít a vyjmenovávat přídavná jména, jimiž bych Vás opěvovala, nebudu, s úctou k Vám samotnému, neb jistě jste jich za života slyšel mnoho…
Letos je to už čtrnáct let, co se i můj maličký osobní svět, stejně jako ten velký hudební průmysl (troufám si říct, že i falešný a to se chci vyhnout narážkám na Yoshikiho) vyrovnává z Vaší ztrátou a ač to není tak dávno, co jsem Vás poznal/a, vnesl jste do mého života tolik emocí, tolik lásky nejen k Vám, ale i k hudbě samotné (japonské), pochopení a pokusu o vyrovnání se s realitou, která mne pomalu ale jistě zabíjí, stejně tak, jako před čtrnácti lety zavraždila Vás. Je to ode mne naivní, že Vám chci porozumět, když si myslím, že jen Vy sám jste měl klíč od svého vlastního „všemožna“ někde ve své hlavě, avšak prosím, odpusťte, že po nedávné ztrátě své múzy, se snažím hledat to své potřebné, hlavně ve Vás.
Myslím, že kdybychom oba žili ve stejném čase, na stejném místě a byli sobě dosažitelní, mohli bychom být přáteli, mohli bychom si jen psát, mohl byste se na mě jen usmát a já bych věděl/a, že si rozumíme. I Beze slov. Nežádal/a bych víc, neb nemám právo na víc, zvlášť teď, kdy jsme na tom pomalu stejně, avšak rozdíly jsou. Já se upínám k Vám, když to, co jsem si vysnil/a už není. Realita mi stejně jako Vám sebrala to, po čem duše umělce prahne – múzu. I když jsem donedávna věřil/a, že Vaše smrt byla nehoda, nepředpokládané osudové zlo, jež světu sebralo více, než jen ikonu osobitosti a svoucnosti, tak dnes mám pocit, že tomu nemohlo být jinak, než bylo. X – to je důvod, viďte? X Japan byla Vaše múza, Váš svět, vše, proč jste žil, dýchal, vše proč jste tvořil, byl to vysněný svět, v němž byla radost se vyhřívat. Už nebyl jen ideálem malého kluka při těle, co od babičky dostal první kytaru. Tohle bylo hmotné, skutečné, Vy jste to miloval a ono to milovalo Vás. A pak… realita Vám vzala Vaše sny. Zpěvák Toshi se rozhodl odejít z kapely a to byl konec X… konec X, jak ho známe. Náhle se sen proměnil v noční můru, která dovede člověka strašit, až jej pohltí. Ještě netuším, jak jste se musel cítit, jak moc to muselo bolet, když padáte z té velké výšky na zem…když se hroutí Váš svět a vy se ho holýma rukama snažíte splácat dohromady tak tak, aby držel, bránil jste se, chtěl ještě letět, tvořil sólo se Spread Beaver… ale v textech se projevovalo Vaše trápení, už to nebyl „ten“ hide… padal jste celý dlouhý rok, než 2.5.1998 kolem deváté ráno přišel střed se skutečnem a Vaše tělo ani víra v něco nového už nechtěla odolávat tomuhle světu, kde už neexistuje Váš sen. Zemřel jste hide-sama. Chápu Vás… Chápu vás a tolik bych vám to chtěl/a říct, ale nemůžu, dokud… jednou Vám to povím, netuším, jak dlouho budu padat já.
I když už nejste, přeji si Vás žádat: pojďme spolu vytvořit múzu, která se nedá zničit. Pojďme ji milovat, pojďme ji oslavovat, obdivovat, klanět je jí a tvořit z ní naše světy, z nichž bychom mohli čerpat sílu k přežití. K nějaké cestě, ať vede kamkoliv, potřebujeme sny a sám/a nezvládnu vstát, když není nikoho (ničeho) k čemu se upínat… a byť by to bylo k Vám, -  nechci si dovolit srovnávat Vaše múzy s mými – byť by to bylo k Vám… dovolte mi být mou inspirací. Nevím, jak jinak po smrti Vám vyjádřit díky a odbiv, než – jediným co si troufám říct, že umím – psaním.
Jste už tak pro mne součástí mne samotné/ho, brzy Vás budu mít i na těle, slýchávat Váš hlas, tóny kytary, vídávat úsměv v klipech, číst o Vás, smát se s Vámi na koncertech, co již dávno byly a já ještě ani svět nespatřil/a, to vše jste mi dal... dáváte mi to stále, hide-sama. Kéž by tak – ale k čemu jsou malicherná přání bezvýznamného – přesto: kéž byste tak žil, dýchal, ještě jednou zahrál světu, usmál se… dám Vám svůj dech, jen berte, můj nic neznamená, ale Vy… ach, hidetko… jsem smutný/á, utěšte mne, prosím…
Někdy přemýšlím, zda i ten úsměv, co vídávám po skončení X, je vlastně upřímný. Zda to není jen klam pro ty, kdož věří ve Vaši vnitřní sílu a znovu vzkříšení Vaší vůle pokračovat ve vlastním snu. Když se na Vás dívám, mnohdy Vás prozradí oči, lítostivé a zoufalé, možná i prázdné… já vím, že vy víte, jaké to je, uvnitř plakat a na venek se smát, jen aby divák nestrádal. Plačme spolu, hide-sama… konec přetvářky, růžový pavouk stále žije v lidech, v těch kteří věří ve „všemožno“ zrovna jako my, už není potřeba falše k zalíbení se, avšak dát najevo pravé emoce, mnoho bolí.
Zajímá mne, zda jste opravdu odlétl, tam k nebi, jak Vám poradil pták z ráje, že tam naleznete vše, co zde není. Zda jste vážně vzlétl, ne s křídly motýla, ale jako pavouk, jako ten, jímž ste se viděl… růžový pavouk… zda Vás pavučina ze snů donesla až tam, kde múzy neumírají, kde není možno spadnout, kde iluze znovu ožívají, aby bylo z čeho se radovat. Za Vás doufám… každý den doufám a když hledím k nebi, někde tam se leskne růžová…
Směji se těm, kteří se snaží být jako Vy a pohrdám sebou, že jsem jedním z nich… odpusťte, asi byste to takhle nechtěl, avšak nebude nad Vás, stejně jako nebude nad jiné velké umělce, nebo i „rádoby“ umělce s kouzlem, jenž nikdy neumírá. A Vy nikdy skutečně nezemřete, ne dokud bude těch, kteří si Vás ponesou v srdci. Jste odkazem pro mnohé, i ponaučením, že letět příliš vysoko znamená smrtelně vážný pád… nevadí mi to, zahynout pro múzu, pro iluzy… ale když věříte, myslím, že stojí za to bojovat o víc. Realitu nejsem schopnen/á přijmout, stejně tak, jak ji vnucovali Vám a Vy jste se možná snažil o její prolnutí se svým snem, avšak ztráta vysněného světa je krutá rány, pro Vás nejkrutější.
Dost bylo slz nad ztrátou iluze. Jste jen růžový pavouk, já jen krvavý motýl… a když kořist miluje lovce, ke smrti nikdy není daleko a osminohý opět prokáže vítězství a čest svému jménu, motýl padne pro lásku k pavoukovi a být jím pozřen znamená splynutí v jedno. Sněz mé tělo a vypij moji krev, jedině tak Ti budu naplno patřit! Ale síť je prázdná… pavouk zemřel, zmítám se v naději na brzké usmrcení, na polibek jedovatých kusadel, jimiž Ti daruji svůj život… nedočkám se. Ale já chci… vím, že se ten pavouk jednou objeví, hide-sama… jednou ano… vytrvám s dechem, abych ten poslední nakonec mohl/a darovat Vám…
Neloučím se, vždy se k sobě budeme vracet v textech, v přáních, v růžové barvě v níž se mi odrážíte (mám růžovou barvu vlasů – pro Vás)… vždy na sebe budeme hledět, nezapomenu… chci Vám jen říct: děkuji.
 
Hideho Pink spider…

 
Cover kapely Rize…

29.04.2012 20:28:50
Dorian Harst
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one