1280_800_20100523125942386444 – kopie.jpg
Zatím nepíšu nic.
Sleduji seriál: Supernatural season 12
_____________________
Čtu knihu:
_____________________
Poslouchám hudbu: Good Charlotte, Simple Plan
_____________________
Facebook: Dorian Harst - aktivní
_____________________
Instagram: dorian_harst - aktivní

Večery s Gacktem, rána s X...

Večery s Gacktem, rána s X... - obrázek

Večery s Gacktem, rána s X... - obrázek

Jak usínám a jak se budím... pořád lepší se budit, než se už neprobouzet...

i když... vážně o tom chcete diskutovat?
Opět něco naprosto bez smyslu...

Když se vám to stane jednou, dobře, náhody se stávají, že? *Náhody neexistují* Ale jakmile se vám opakovaně přihodí, že se okolo osmé ráno vzbudíte se songem Kurenai od X Japan v hlavě, strašně moc se soustředíte na slova a za Boha si nemůžete vzpomenout na nějaké to slovíčko sem a slovíčko tam, je to už na pováženou O.o.

Mimochodem už několik dní po sobě usínám s Vanillou od Gackta, což sám o sobě je dost silný zážitek náročný na psychiku. To si ovšem vysvětluji tím, že tu píseň si nepovinné přehrávám alespoň jednou denně a přiznejme si, že rytmus je nejen chytlavý. Ovšem s Kurenai v tom mám záhadu… nevím, netuším… ale stejně je to v mé hlavě….

Je to ale krásný song, což mi to kompenzuje, ostatně jako většina písní od X.

Poslední dobou se nějak stále rozčiluji, ač možná jen málokdy k tomu mám důvod. Stále snad na „něco“ čekám. Jen kdybych věděl/a co to „něco“ má představovat. Pohled do budoucnosti by byl o tolik snazší, ale zatím mne nestíhají sebevražedné myšlenky, či snad jen pocity méněcennosti, nebo toho, že bych se měl/a vzdát toho, co mne baví. Všechno přijde, dejme tomu čas a zajisté se zde setkáme i s mým sebedestruktivním myšlením šílence, které se pravidelně objevuje v intervalu třech až čtyř měsíců, kdy mám chuť nejprve zničit a zabít vše okolo sebe, protože chyby hledám především v druhých a potom sebe, neb mi dojde, že já sám/a jsem ta chyba. Pozdě, ale přece, jen se z toho nejspíše nikdy nepoučím. Ono s tím, že smíření je malá smrt, tak se dá tvrdit, že pomalu umírám celkem často a přestože jsem spoustu svých snů zabil/a již před dávnou dobou, naděje ve mně přetrvala, možná jako nějaký poslední impuls, před závěrečným výdechem. Ale mně se ještě nechce umírat, alespoň ne po  své tvořivé stránce, kdy mám nesčetně nápadů, možností a vím, že by stály za to, jen je napsat a ukázat druhým, ale potom nadšení opadne, když zjistím, že je to každému vlastně jedno a nikdo se ani neptá. Buď je příčinou vaše lhostejnost, nebo mé očekávání něčeho víc. Kdo ví... bylo by to na dlouho, kdybych se to tu pokoušel/a rozpitvat... nechme to tedy tak, jak to je... mrtvé...

Ano, někdo říká, že umím psát – nemyslím si to a pokud je to tak, není to talent, ale je to naučené – a jestli je to skutečně tak, tak je mi to stejně k ničemu. Lidé přijdou, přečtou, odejdou a nezůstane nic. Ani slovo, ani zmínka, možná ani vzpomínka na autora, které ten text stvořil. Trošku mne to deprimuje. Ne fakt, že se to děje, ale to, že s tím nemohu nic dělat, nepřesvědčím nikoho o tom, jak jsou komentáře a podpora důležité pro autora, protože jedině tak může sebrat sílu do další tvorby, když si potom přijdou další a bezduše okopírují můj článek do svého začínajícího blogu. Není to komické? Smějete se? Nesmějete? Jen to do toho, já už nejspíše nemám sílu k rozčilování a možná je i vydávání zbytečnost, když se někdo třetí nakrmí z mé práce. Ale to by tu bylo omílané stále dokola, házet hrách na zeď nebudu… nakonec pak, koho to zajímá, že?

Začínám uvažovat nad tím, zda to, co dělám, je nějak prospěšné jiným, než-li mne, když mne to „jen“ baví, leč užitek, či dokonce zisk z toho nemám. Nevím, nejspíš budu jen posel dobrého pocitu, že někoho možná některá z mých povídek potěší nebo se nad ní zamyslí – ve vzácných případech…

A nakonec mohu být ještě rád/a, že slyším večer Vanillu a ráno Kurenai… pokud to není pohřební pění, potom jsem tedy spokojen/a.

 

Amen…


11.02.2012 15:51:06
Dorian Harst
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one