1280_800_20100523125942386444 – kopie.jpg
Zatím nepíšu nic.
Sleduji seriál: Supernatural season 12
_____________________
Čtu knihu:
_____________________
Poslouchám hudbu: Good Charlotte, Simple Plan
_____________________
Facebook: Dorian Harst - aktivní
_____________________
Instagram: dorian_harst - aktivní
Omluva..... - obrázek

Omluva..... - obrázek

Jsem si plně vědom/a toho, že vás všechny klamu a obírám o čas, pouze vaší návštěvností na tomto blogu, ale v důsledku nedaleké maturitní zkoušky, která mě čeká, nemám na výběr, než tento blog *nebojte, nebudu ho mazat*, než ho nechat ještě nějakou dobu nečinný. Už tolikrát jsem se omlouval/a, že mi připadá až vulgárně směšné se opakovat a hrubě vás okrádat o další naděje na "Ve stínu mocných", které stále není napsané. Proto, aspoň jako malou útěch přikládám text z mého domácího úkolu. Jeho zadáním je vypravování a omezený počet slov se vztahuje k číslici 200, kterou jsem nepřekvapivě překročil/a. Snad se Vám bude líbit, ačkoli ani já z něj nejsem nadšen/a.

Vypravování

 

Porcelánový hřích

 

            Ozvalo se lehké zaťukání. Vyhlédl jsem z okna, ale v neproniknutelné tmě jsem nic neviděl. Kdo jen může něco chtít v těchto ranních hodinách, pomyslel jsem si, ačkoli mi bylo jasné, že mne jen klamou smysly a za dveřmi mne čeká prázdno. Mýlil jsem se.

            Stál tam, téměř jakoby na mne již čekal. Jeho tmavě fialové planoucí oči se mi dívaly rovnou do duše. Byl tak překrásný, přímo úchvatný. Havraní vlasy stažené do copu ozdobnou sponou se jen tiše pohupovaly v rytmu vánku a černý dlouhý plášť společně s vysokými jezdeckými botami mu dodávali vzhledu šlechtice z jiné doby.

            „Neublížím Ti.“ Zašeptal, aniž by pohnul ústy. Jeho kamenný půvab mne natolik imponoval, že jsem nestačil registrovat jeho až intimní blízkost. Naše rty se na kratičký okamžik propojily a já instinktivně zavřel oči. Ten pocit se nevyrovnal ničemu, co jsem již zažil, blížil se doteku motýlích křídel.

            „Kdo jsi?“ Zeptal jsem se, jakmile jsme znovu stanuli tváří v tvář a já nepřestával žasnout nad jeho světskou krásou.

            „To není podstatné. Pověz, co chceš?“ A tu chvíli jakoby mnou projel záchvěv mrazu, avšak já věděl, co si žádám. Znovu zažít to, co nikdy. Hrubě, takřka naléhavě jsem se opět vpil do jeho rtů a nechal své tělo podlehnout invazi pocitů. Ovšem jakmile jsem si vyprosil víc, jeho šlechtická dokonalost se mi začala rozpouštět v náručí a on se pomalu rozplýval se zábleskem prvních slunečních paprsků.

            Nezbylo mi víc, jen vzpomínky na porcelánovou panenku z mého snu.

 

 

Počet slov textu :244

 

 

 

 

 

 

Omlouvám se za překročení limitu, avšak nejsem stvořen/a pro texty, které musím zkazit hranicí počtu slov, neboť by toto dílo nevyjadřovalo to, co je jeho účelem, ačkoli ani teď není takové, jaké být má. Děkuji

16.10.2009 20:34:14
Dorian Harst
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one