1280_800_20100523125942386444 – kopie.jpg
Zatím nepíšu nic.
Sleduji seriál: Supernatural season 12
_____________________
Čtu knihu:
_____________________
Poslouchám hudbu: Good Charlotte, Simple Plan
_____________________
Facebook: Dorian Harst - aktivní
_____________________
Instagram: dorian_harst - aktivní

Report z ADVÍKu 2012

Report z ADVÍKu 2012 - obrázek

Report z ADVÍKu 2012 - obrázek

Jak bylo, jak nebylo.. co se mi líbilo a co ne...
Koho jsme potkal/a, jaký byl program...
 Co jsem stihl/a, co mi uteklo...

VEDRO... VEDRO... VEDRO...
aneb - Můj ADVÍK 2012
ADVÍK 1212
            Kde: Praha, Chodov – KC Zahrada
Kdy: 26. – 30. 7. 12
Předem se omlouvám za chyby a překlepy, ale opravovat to nebudu. Děkuji za pochopení.
 
ADVÍK, letos už můj druhý ADVÍK, čímž tedy nevím, zda se mám chlubit, ale jsem za to rád/a, že se mne toto otaku šílenství drží a doufám, že bude ještě dlouho. Musel/a jsem tam být, i když čas a finanční situace se příliš příznivé nezdály, tak přesto se mi podařilo se tam dostat na celé tři dny a popravdě toho posledního dne ani nelituji, neb to teplé počasí se už nedalo snášet. Jediné, co mne mrzí, je, že jsem nestihl/a přednášku o Malice Mizer, což si myslím, že spolu s X Japan je základ J-rocku, ale budu tedy věřit, že o nich vím dost na to, abych si mohl/a nechat onu přednášku ujít.
Začnu tedy tím, že jsem dlouho dopředu měl/a ADVÍK předplacený společně s jednou nocí na koleji, ze čtvrtka na pátek a jen díky mé kamarádce Cherri, která mi ochotně nabídla následující noc k přespání, jsem tam mohl/a být až do soboty (mimochodem to byla skvělá noc, ale k tomu se dostanu).
Vzhledem k tomu, že Advík začínal ve čtyři (ha ha… o.O) jsem se v Praze nacházel/a už ve dvě hodiny, abych se stihl/a ubytovat na koleji. Cesta vlakem byla… no… překvapující, vzhledem k tomu, že jsem na nádraží, odkud jsem vyjížděl/a potkala/a bývalého partnera a zároveň osobu, jenž svým dílem značně přispěla ke zkvalitnění mého života, tak skutečně ta cesta stála za to. Říkejme mu třeba Luke. Takže s Lukem byla cesta velice příjemná, po roce a něco jsme si mohli popovídat, zasmát se, dozvědět se, jak se nám dařilo a mne od něho čekaly dvě ne zrovna radostné zprávy. První, že stále se nezbavil své tragické drogové minulosti, což mne vážně rozesmutnělo, neb jsem doufal/a, že skutečně je tak silný, jak se zdál. Druhá zpráva, že pod jeho jménem byla vydaná má povídka v jakémsi sborníku – Kouzelný klíč, osmé vydání. Není to milé? Píšete si povídky, snažíte se získat uznání a někdo jiný ho získá za vás. Zklamal mne…zklamal mne, ale prominu mu to. Proč? Protože mi změnil život… prominu mu vše… nemohu ho soudit, nikdo nemůže…
Luke se mnou v Praze dojel metrem až na Chodov, kde jsme se rozdělili a slíbili si, že se opět musíme vidět, neb mezi námi zůstalo spoustu nevyřečeného, možná by bylo lepší, kdyby i zapomenutého. Připomínám, že na ADVÍK jsem jel/a pouze s jednou taškou, v níž jsem měl/a oblečení. Necosplayoval/a jsem, než jsem se zapřísahal/a, že to již neudělám, neb mne ze srdce nebaví vyrábět cosplay a pak se v něm celé ty dny pařit. Dobře jsem udělal/a. Mimochodem, pokud bych někdy cospylaoval/a, byl by to hide a celkem o něm uvažuji do budoucna, tak uvidíme.
Trasu do KC Zahrada znám, není to od metra nijak daleko. Tak se šlo pěšky a bylo fajn, pěkné, potkávat otaku cestou, to už jsem se začínal/a těšit, protože konečně to bylo tu. To, nač jsem se nejvíc těšil/a z celého roku. A to nemluvím o tom, že jsem se tam měl/a setkat se čtenářkami a vílou, což je přímo vražedně fascinující kombinace. Miluji obdiv a miluji pohled na vílu. Co mi tak mohlo chybět… ta fronta to nebyla! Bylo to zabijácké, takových lidí, někteří už v cosplayích, jiní se svými narvanými bágly před KC Zahradou, ale jedno jsme měli společné. Bylo nám vedro, lilo z nás, byl to nepředstavitelný stav, kdy každý hledal stín a přitom ta fronta byla na přímém slunci. Úsměvné, ne? Po nějaké době, kdy jsem zapředl/a hovor s nějakými slečnami, tak se jeden z orgů (organizátorů) objevil s tím, že Ti, co mají zaplacenou kolej, se mohou jít ubytovat. OH MY GACKT, ani nevíte, jak rád/a jsem to slyšel/a, že si mohu již před Advíkem odložit někam své krámy a vydat se na něj jen tak nalehko. Chvíli jsme čekali, nás pár, co měli ubytování na koleji, než jsme se hromadně vydali na místo určení a nechali dav za sebou, ať se dál smaží a vypouštějí své tělní tekutiny. Opravdu to bylo hrozné, co budeme nalhávat a to nezávidím těm chudinkám v složitých cosplayích s několika vrstvami, co se za každou cenu snažili vypadat dobře, i když pod tím museli omdlévat. V tu chvíli jsem se radoval/a, že plášť Akatsuki je doma a netáhnu ho sebou. No nic. ZaplaťGackt jsem se na kolej pohotově vetřel/a jako první – hááááá, jako úplně první jsem se zapsal/a, protože mi bylo jedno, jak moc složité to bude, už jsem prostě toho handrkování z místa na místo měl/a dost. Kolej ale vážně nebyla daleko, a když to přeženu, tak půl kilometru od ADVÍKu. Pokoj byl tří lůžkový a se mnou jej sdílely ještě dvě yuristky, Wanda a Kalina, které měly na samotné akci na starosti asi šest yuri přednášek. Přiznám se, že na jedné jsem byl/a, i když yuri (vztah dvou dívek) nijak neholduji. Ale člověk se pořád učí, že? Pokoj jsem měl/a, tuším 430, čtvrté patro a opravdu byl moc hezký. Žádný nepořádek prach, smrad, skutečně v pokoji bylo vše nové, čisté a dokonce postele již byly povlečené, což je div, neb všude jinde si to člověk musí povléknout sám. Maximální spokojenost – a sprchá! Ta musela kvůli neodkladnosti počkat, protože jsem měl/a v plánu nasoukat se do korzetu. Ha, ach naivní Dasty, což o to, nasoukal/a jsem se bez problému, sedl mi, vypadal/a jsem dobře, ale to mé tělo značně protestovalo, když jsem se dostal/a jen s kabelkou zpět na ADVÍK, kde začali mé dýchací problémy. Vážně v tom horku se člověku dýchalo už tak těžko, natož v korzetu, že? Zařadil/a jsem se tedy zpět do fronty a orgové už začali vydávat vstupní zelené pásky pro všechny, co měli akci předplacenou. Jenže právě v tom…
Mne někdo oslovil. Otočil/a jsem se a tam stál/a mladá menší dívenka v s cosplayi někoho z Final Fantasy (věděl/a bych to jistě, ale FF jsem želGackt ještě neviděl/a a nestydím se za to) Nějak jsem v první chvíli netušil/a o koho jde, bylo to zmatené, ale docvaklo mi, že to bude někdo z mých čtenářek. Yuki-chan! Yuki-chan to byla, oficiálně má nejmladší čtenářka, pokud vím a pokud je někomu z mých čtenářů pod dvanáct, tak se nehlaste a opusťte prosím mé stránky, protože nižší věk, než dvanáct let, nebudu tolerovat. A teď mám otázku. Jak je možné mne bez fotografie nalézt v davu lidí, co vypadají po většinou stejně? Ha… víte jak? Podle hideho – tedy lépe řečeno, dle tetování růžového pavouka na mém krku, co mne prozradilo a popravdě úplně stejně mne poznávali i další lidé. Zvláštní, že? S Yuki jsme se dali/y chvíli do řeči a k mému překvapení mi věnoval/a báseň s názvem Zátiší s milenci, kterou vám se s jejím svolením také postuji. Moc příjemná dívenka to je a na to, kolik je jí let mne vážně příjemně překvapila svým vystupováním. Je vyspělejší, než se zdá. Tímto Yuki moc děkuji za báseň, líbí se mi.
Museli/y jsem se na chvíli rozdělit, neb na mne přišla řada ohledně páskování a já svou vstupní zelenou pásku chtěl/a za každou cenu! Mezi tím mne ještě stihla vyhledat další čtenářka, Anko, paradoxně mne našla také díky tetování. Hide asi přitahuje lidi, nevím XD. To jsme byli/y také domluvení/é, že se najdeme. Počkal/a jsem si na svou pásku a poté, co na mne org nalepil to hezké, křiklavě zelené, oč mi především šlo, tak jsem se vrátil/a zpět ke čtenářkám, protože dovnitř se ještě nepouštělo. Mimochodem u vchodu jsme dostávali časopis Pevnost a jakousi mangu, kdo ví které vydání, což mne zamrzelo, že neznám souvislosti. 
S Yuki-chan (která tam měla jednoho rodiče), Anko a Libuškou (doufám, že se nepletu ve jméně) jsme zapředli čistě povídkový hovor o mé tvorbě. Nádhera, vědět, že někdo vaši tvorbu zná, že ji má rád a netrpělivě vyčkává dalšího dílu. Milé to je a jak jsem čekal/a, tak uznání se dočkal hlavně Usagi, má nedopsaná chlouba, ke které se snad jednoho krásného dne, dostanu. Nakonec jsme myslím probrali/y skoro vše, co píšu a ještě zbyl čas na Harryho Pottera a teď mne neukamenujte, že ho nemám rád/a. Všeobecně párování kohokoliv z Harryho mi přijde velice nesexy a nechápu ho. Budiž mi Gackt milostiv.
Když jsme se dostali/y dovnitř (konečně), KC Zahrada už byla obydlená všemi, co se prodrali před nás, posedávajícími venku, uvnitř, v různých salónech, kde byly naplánovány přednášky. Pokud mám srovnávat Advík (Praha) s Animefestem (Brno), podle místa konání a prostorů pro návštěvníky, tak dle slov jednoho z orgů: „Animefest by celej Advík strčil do kapsy!“ Musím souhlasit, KC Zahrada je opravdu maličká, a je to ubohé, když přihlédnu k těm ohromným prostorám Brněnského Animefestu, kde jsme obsadili většinu výstaviště a opravdu to byla AKCE! Tohle považuji jen za akcičku, ačkoliv Advík je známější, než Animefest, kdo ví proč. Zkrátka jsme byli rádi, že jsme byli rádi a to tam ten první den ještě nebylo tak narváno.  Každopádně uvnitř jsme se okamžitě vrhli/y do nakupování, neb v programu zrovna nic extra pro mne v plánu nebylo a kdo dřív přijde… znáte to. Takže placky. Heh… to možná ještě neznáte mou slavnou plackovou vestu, která počala mým prvním conem, tudíž loňským Advíkem. Musím vám ji vyfotit, stojí za to. Letos jsem ulovil/a šest placek, převážně shonen-ai. (Usagi x Misaki, Yuki x Shuichi, Soubi x Ritsuka, Sebastian x Ciel, poté ještě Thiriona Lenisstera a placku s nějakou dvojicí chlapců, které neznám) a jakmile jsem uviděl/a plakáty, tak na mne vykoukl Ulquiorra z Bleache, tak ten byl jasný, protože jsem ho musel/a mít. Bleach jsem také neviděl/a, jsem Narutofil, ale Ulquiorra je prostě krásný!
Poté jsme si prošli KC Zahradu, potkával/a jsem známé tváře, především Sayu, s kterou jsem se poznal/a na Animefestu, která tam byla za Sebastiana. Moc rád/a jsem ji viděl/a, ještě zbývající dny jsme tam byli/y spolu. Vlezli jsme do Kino salonu, což byl děs. Ne kvůli tomu, že hráli Naruta, ale on byl… s dabingem! Ááááááá… bylo to příšerné, Naruto s českým dabingem je zlo! Vzali naprosto nestydatě Kakashimu jeho nádherný mužný hlas a vrazili tam jakýsi klukovský a už nikdy! Nikdy nic takového nechci vidět, neb to hnulo s mou křehkou duší. Zlaté titulky! Dlouho jsme to sledovat nevydrželi, čemuž se nemohu divit a nebylo Naruta, tak prosím se nenechte připravit o originální japonské dabéry s jejich úžasnými hlasy a opovažte si kdy stáhnout tenhle český paskvil! Děkuji!
Přesunuli jsme se tedy raději do Anime salonu (kde jsem tedy pobýval/a většinu doby Advíku) kde právě probíhala přednáška Yaoi meme. Nevím, jak ostatní, ale já jsem z oné přednášky nic moc neměl/a, protože v závěru se zvrhla v otevřenou diskusi, což nemám rád/a, když je to neřízené a lidé nedávají pozor. Nevím, nevím, moc vám z toho neřeknu a my jsme přišli asi v polovině, takže to brzy končilo. Mohlo to být dobré, ale ani ten kousek, co jsme tam byli, mne nijak nezaujal. On celkově ten první den byl dosti chaotický, převážně jsem se věnoval/a přátelům s nimiž jsem se dlouho neviděl/a a čtenářkám. Udělali jsme několik fotek, než jsme se přesunuli na chvíli ven, podívat se na ostatní cosplaye, a především se vydýchat. Zapomněl/a jsem se zmínit, že někdy ten první den jsem se také setkal/a s vílou, kterou nebylo snadné najít, neb cosplayovala jakéhosi šermíře z Naruta a moc mu to slušelo. (Víle to vždy sluší) Dostal/a jsem také od ní dárek!
Venku jsme si povídali, fotili se, krmili se rybízem, co rostl přímo v KC Zahradě a na který jsem si nezapomněl/a sednout, že? Takže už v začátku jsem vypadal/a jako dobytek. Potěší to :( A také mne Yuki-chan požádal/a o autogram! Hááá, můj první rozdaný podpis a věřte, že je to neskonalý pocit, někomu věnovat své jméno na papír a ten z toho má radost. Vážně je to kouzelné. Užíval/a jsem si to. Konverzace se stále držela v tom yaoi tématu, zejména v yaoi anime, které kdo viděl, ale také se Sayů jsme si vyměňovali/y dojmy z J-rocku. Překvapil/a mne, že začala poslouchat K-pop! Nééé, je to dle mého neodpustitelné, když se j-rock fan zaposlouchá do K-popu, který se mu ještě k nejhoršímu, líbí. Ne! Jestli budu někdy pět ódy na K-pop, nebo J-pop, tak mne prosím svažte a hoďte do studny! Věřím, že zůstanu věrný/á J-rocku a Gacktovi. Ten je jediný, koho hodlám akceptovat.
Vrátili jsme se dovnitř, opět do Anime salonu na přednášku BL Battleship kolektiv, která se zprvu zdála, že bude stát za to, protože jsme se ze začátku věnovali (mužskému) párování postav z filmů a anime, což se mi líbilo, i když příliš tomu neholduji, tak někde v polovině se nám přednáška zvrhla ve hru, kterou známe jako lodě, kde místo lodiček figuroval nějaký yaoi pairing, který se musel hádat ze strany publika, přičemž to bylo rozděleno do dvou táborů a jeden se snažil porazit druhý. Nic, co by mne bavilo. Překvapivě jsme i z této přednášky odešli. Škoda, škoda, ale to už bylo kolem deváté večer a program končil. Jak říkám, ten první den byl chaotický a vzhledem k tomu, že ADVÍK začínal dosti pozdě, tak se toho moc nedělo. Rozloučil/a jsem se s Yuki, protože tam byla jen na jeden den a pokud se teď nemýlím, tak hlavně kvůli mně. Mé srdce plesá, skutečně. Tímto jí ještě jednou děkuji a doufám, že společně něco napíšeme, jak bylo slíbeno.
Odebral/a jsem se poté na kolej a po sprše ještě ven s jednou dívkou, s níž jsem si velice rozuměl/a. Spát jsem šel/a kolem jedné, tuším, povídali/y jsme si pak ještě na koleji se spolubydlícími.
Toť můj první den ADVÍKu.
 
Druhý den jsem vstával/a nějak před desátou, spakoval/a se a nějak na půl jedenáctou se vydal/a na ADVÍK. To už pro mne nebylo tak příjemné, neb jsem sebou musel/a táhnout bágl s oblečením, avšak v tu chvíli jsem ještě netušil/a, že ho sebou budu vláčet pořád, neb nebylo možné si na ADVÍKu věci uložit, jako to bylo možné na Animefestu a byla tam jenom šatna, nikoliv úschovna. Ha, ha, ha. Na první přednášku, co jsem měl/a v plánu jsem nešel/a, protože jsem pořizoval/a fotky z akce, a tak Acid Black Cherry, což je tuším J-rocková kapela, kterou neposlouchám, musela ustoupit do pozadí. Celkově ale moc fotek nemám, už jenom proto, že s tou taškou přes rameno se mi moc fotit nechtělo a byl/a jsem rád/a, že vůbec existuji. Tak nějak jsem proplouval/a davem, k vidění byly nové cosplaye, než předchozí den, ale počasí nás už od rána opět zlobilo. Opět se ukázalo, že bude VEDROOOO!! Hrůza. Ne, že by mi to extrémně vadilo, protože mi je pořád zima a jinak nemám s přehnanými hici problém, ale tohle bylo příšerné, zvlášť když se člověk vláčí s tou příšernou taškou. Jop, to jsem chtěl/a říct, že zřejmě někdo v tu dobu, mne do kotníku štípl nějaký infikovaný pražský hmyz, co měl určitě nějakou přenosnou smrtelnou chorobu, protože mi otekl kotník a bolelo mě to. Co se ovšem dalo dělat, takto jsem tam musel/a přežít celou tu dobu a i v neděli, kdy jsem dávno byl/a doma, mne to štvalo a ten kotník jsem si ledoval/a, aby otok ustoupil. Vidíte, jak se obětuji? XD
Nicméně na další přednášku už jsem jít chtěl/a určitě, na téma Versailles a J-rockovým fanouškům nemusím připomínat, kdo Versailles jsou. Bohužel na konci roku tato J-rocková legenda ohlásila konec činnosti, což mnohé z nás rozesmutnělo a je to velkým zklamáním pro jejich příznivce. Ač tedy nejsem přímý Versaillesta, tak je znám, občas si je poslechnu, znám členy i historii a vím, jak důležití jsou na poli japonské hudby a jak je jejich hudební projev ojedinělý a krásný. Je jich škoda. Přednáška měla být původně zrušena, protože přednášející kdoví proč asi nebyli k dispozici, i když Hikari, jako jedna z těch, kteří měli téma na starost, jsem viděl/a. Ovšem Iri, se toho zhostila, ačkoliv to nebyla její přednáška a myslím, že úžasně. Bohužel jsem ke konci musel/a odejít, ale Sayů tam zůstala a pohlídala mi tašku, tak říkala, že konec byl právě hodně emotivní, kdy Iri hovořila o jejich v uvozovkách rozpadu, že prý nikdo neměl daleko k slzám. Věřím tomu, protože Versailles jsou opravdu legendy, které by měli všichni správní fanoušci znát. Je mi líto, jak to s nimi dopadlo, avšak nezbývá, než věřit, že je to dočasné a po nějaké době se opět dají dohromady.
Co bylo se mnou, když jsem tam nebyl/a? Nevím, zda vás to zajímá, ale měl/a jsem z votočvohoz domluvené steel polobotky (foto dole), které jsem si před koupí chtěl/a vyzkoušet, tak jsem spěchal/a na metro, a pomalu hodinu jezdil/a po Praze, abych našel/a onu slečnu, co botičky nabízel/a. Líbily se mi, cena skvělá, moje velikost, nebyly ani moc opotřebované a já prostě potřeboval/a černobílou kombinaci. Byly moje. Pak jsem tam v nich pořád coural/a, strašně pohodlné byly.
Po návratu na ADVÍK, kdy jsem se marně snažil/a najít Sayů, jsem to prostě vzdal/a a dal/a se do tlačenice do Kino sálu, protože nejen já, ale téměř všichni chtěli vidět copky divadlo, které bylo dále v programu. To už byla jedna hodina odpoledne a víte co? Povedlo se mi to! Dostal/a jsem se dovnitř, háááááá… ale nebuďme škodolibý, protože hodně lidí se nevešlo a to kapacita sálu je skutečně velká, dokonce si dovoluji tvrdit že větší, než na AF. Ale na to, tak moc jsem se na Cosplay divadlo těšil/a a jakou radost jsem z toho měl/a, tak mne to skutečně zklamalo. Oproti loňskému roku, se účastnily jen čtyři skupiny „herců“ a to to ani nebylo tak valné. Loni to vážně stálo za to, to bych vám přál/a vidět a našli byste to i na netu, jen letos to bylo… nudné, nezajímavé a promiňte mi všichni aktéři, ale celkem i trapné. Teď se můžu zdát jako kritik a mnozí by řekli: Tak si tam běž sám/a, já vím, ale vážně to… zklamalo, nemohu to říci jinak. Možná jen chci dát palec na horu dvěma skupinám, a to byly cosplayeři z anime Hatalie, kteří pokračovali ve svém loňském programu a ten mne i docela bavil. Oni to mají bezva vymyšlené. Nevím, kdo to dělá, ale dělá to moc hezky, má to styl, nápad i humor. Takže těm děkuji, že mne neuspali a ještě jedné skupině, jejich vystoupení se jmenovalo: Death Note hledá Superstar a to dávám plus jen za papírového Lighta, který byl namalovaný na karton – velice povedeně a byl jedním z porotců. Vtipné hlášky k němu nechyběly, např. Pane Lighte, vy to nekomentujte. Nebo když se ho snažila jedna z účastnic Superstar svést, tak pochopitelně nereagoval, čímž si vysloužil nařčení, že je impotentní. Bylo to místy vtipné. Na konci byla jména všech zúčastněných v Superstar přečtena nahlas z Death Notu a ti, chudáci nám na podiu pochcípali XD… jop, mělo to hezké momenty. Zbytek se mi zdál nepřipraven, nudný, a vážně byla škoda, že tam nebylo více skupin, které by jistě úroveň letošního Cosplay divadla pozvedly.
Pak jsem tuším nedělal/a nic. Hledal/a jsem Sayů, nic důležitého, co by mne zajímalo, nikde nebylo, tak jsem si ztrátu času mohl/a dovolit a vážně se mi ji podařilo nakonec najít venku a získat své věci zpět. To už připomínám, že jsem si nesl/a tři zavazadla. Tašku s věcmi, tašku s botami a ještě kabelku. Milé, ne? Chvíli jsme se fotili/y venku, protože Sayů cosplayoval/a Deidaru z Naruta. Moc se jí to povedlo, byla vážně pěkný DeiDei, ostatně to myslím uvidíte na některé z fotek. Společně jsme šli/y dovnitř, ale ještě před tím jsem se najedl/a, protože když mám hlad, je to se mnou k nevydržení. Chtěli/y jsme určitě jít do Manga salonu, kde od čtyř začínal/a přednáška na téma Yaoi vs. Yuri komunita, ale bylo ještě brzy, ovšem pro nás jenom dobře, protože jsme se mohli vetřít do onoho salonu předem, i když tam právě probíhalo shromáždění yuristů a yuristek. To je ona přednáška, na které jsem byl/a a měly to ty slečny Wanda a Kalina, s nimiž jsem spal/a na koleji. Sayů tedy málem omdléval/a, protože jí byly vztahy dvou dívek proti srsti, což dával/a jasně najevo všem okolo, i když jsme seděli/y vzadu. Já jsem tedy tolerantnější a nic mi nevadí. Krom toho, chápu, že někomu se nelíbí yaoi a nemusí to otevřeně kritizovat, proto já nekritizuji yuri. Lidé mají různé chutě a já mám i v plánu se v budoucnu na nějaké yuri anime podívat, jen z informačního hlediska a čistě ze zájmu. Proč by ne, mohlo by to být poučné, ne? ;)
Jen silou vůle jsme tam vydrželi/y, bylo tam příšerné horko i s větrákem, ale zase ta vidina, že už jsme uvnitř a hned po yuri přijde na řadu to, proč jsme přišli/y byla příznivá i za cenu, že na plátně uvidíme dívčí páry. Nevadilo mi to. A vyplatilo se. Bezprostředně po Yuri se lidé uvnitř začali valit ven a lidé venku začali proudit dovnitř. To byla naše šance dostat se dopředu a povedlo se nám myslím ulovit asi třetí, nebo čtvrtou řadu. Měl/a jsem pravdu, protože na to chtělo jít hodně, hodně, hoooodně lidí, takže jsme se tam nevešli. Bylo to přeplněné a tenhle salon nevynikal nějakou velkou kapacitou, lidé posedávali na podlaze, mačkali se vzadu, hlava na hlavě, až mi jich bylo líto, ale my se Sayů jsme pohodlně seděli na židlích vpředu. Ono to má něco do sebe, přijít dříve, že? Náš přednášející byl kupodivu muž. Jmenoval se Zeny a nutno dodat, že mnozí na tu přednášku šli jenom kvůli němu a věděli proč, protože to je showman. Dělal nám tam neskutečný fanservis s jedním z orgů, kdy se dokonce přehýbali přes stůl a naoko přiráželi, nebo společně tančili v rytmu hudby. Bylo to vážně skvělé, rozdali se nám tam, vydali ze sebe maximum, pouštěli nám yaoi i yuri viděa z různých anime, byli vtipní, akční, roztomilý, sladcí, bavili nás… musím říct, že to byla jedna z nejlepších yaoi přednášek ze všech conů na kterých jsem byl/a. Opravdu se jim to povedlo, bylo to dokonalé. Měli trefné hlášky, videa byla poutavá, neskutečně jsme se všichni nasmáli, a Zeny s kolegou nám prostě dávali, co jsme mi yaoistky a yaoisté chtěli. Tleskám, velice povedená věc, na kterou rozhodně stálo za to si počkat. Po skončení téhle srandy jsem si znovu mohl/a dovolit nic nedělání, protože mne nic nebavilo. Mohl/a jsem sice vždy navštívit Kino salon, ale už se mi nechtělo sedět, tak jsem nevinně obcházel/a ADVÍK, tak po venku, uvnitř, kecal/a s lidmi, poznával/a ty nové, prostě klídek, než mne i to přestalo bavit a už jsem se potřeboval/a zase někam uklidit. Jenže kam? A pak… se to stalo. Teď mne můžete ukamenovat! Máte to dovolené a popravdě budete moci ještě jednou, protože dvakrát za Advík jsem se uchýlil/a ke krajní, ryze krajní možnosti jít na přednášku o… ano, je to pravda: J – pop. Ten, který nemohu vystát, který mne vyloženě štve a je to absolutně něco mimo můj žánr hudby, který bych byl/a ochotný snést. Také to podle toho vypadalo. V Anime salonu se přednášelo o japonské skupině KAT-TUN, o níž jsem popravdě neměl/a tucha, že něco takového vůbec existuje. Nejdříve jsem si tedy řekl/a, že si tam sednu, vyslechnu si, co hrají a třeba tomu přijdu na chuť a snesu celý ten výklad. Bohužel mi stačil jediný klip té kapely, abych se utvrdil/a v tom, že to není nic pro mě a to jejich poskakování tam a zpěvákův hlas mi vadil. Dopadlo to tak, že zhruba po čtvrt hodině jsem vytáhl/a sluchátka a pustil/a si do uší X-Japan s hidem, abych si „zpravil/a“ sluch. A teď vypadám jako strašný pozér, co umí jenom odsuzovat a vůbec nedá šanci jinému hudebnímu stylu. Věřte, prosím, věřte, že nejsem. Zkusil/a jsem to, není to u mne jenom o tom, že J-pop nemám rád/a z principu, aniž bych si to nikdy neoposluchal/a, ale opravdu jsem tomu tu šanci dal/a a nesedí mi to. Proto to dopadlo tak, jak to dopadlo. Nemám problém se o tom s jinými bavit, nemám problém to tolerovat, ale moc k tomu co říci nemám. J ani K-pop není můj styl, neposlouchám ho, poslouchat zřejmě nikdy nebudu, ale nikomu ho nemám v úmyslu hanět. Toť vše.
Bezprostředně po KAT –TUN, na kterých jsme myslím se Sayů nevydrželi/y úplně do konce, protože se to nedalo, jsme zamířili/ do Japan salonu, kde na nás čekal program o Harajuku stylech. Pokud někdo neví, oč se jedná, tak je to především o módě, oblékání a s tím souvisejícími styly hudby. Znám to, jsem bývalý/á lolita, stále řádný/á gothička a Visual Kei. Věřím, že mnozí víte, o čem mluvím, a kdo ne, nechť si neprodleně doplní znalosti, protože tohle je skutečný základ a na tu přednášku jsem šel/a, jen tak protože nic jiného tam zrovna nebylo. Není nad to si oživit staré info, jen chci říct, že Iri, která měla výklad, se na to téma naprosto nepřipravila. Dělala ho o přestávce před přednáškou, upravovala ho do nějaké konečné podoby, ale Ti, kdo od toho čekali více, nebo vážně se chtěli něco dozvědět, museli plakat. Skutečně se mi to jevilo dosti zmatené, nepovedené, informace byly mnohokrát nepřesné, bylo to nudné, samotnou Iri to nebavilo a několikrát vyzývala nás posluchače, ať si to jdeme odříkat za ní, že ji to nebaví. A to už vám ten dojem zkazí. Téma hezké, mohlo to být skutečně velice dobře připraveno i prezentováno, kdyby si na tom dala záležet a nějak to uvedla. Bylo to odfláknuté, špatně pojaté, mnohokrát netušila, co má k tomu danému stylu vlastně říci a celkově to působilo jako naprosto nepovedená parodie na přednášku o Harajuku stylech. Škoda. Jediné, co nás trochu bavilo, byl Mana na fotografiích, na kterého bylo fajn se dívat. Konec. Abych jen okrajově připomněl/a některé ze stylů: aristokrat, lolita (gothic, sweet, classic), decora, ganguro, kodona (tenhle styl zbožňuji, je chlapecky lordíkovský, už dříve jsem ho zkoušel/a dotáhnout do nějaké podoby a myslím, že to ještě v budoucnu zkusím) doll, visual kei, fairy kei, oshare kei… nevím, možná jsem zmínil/a všechny, co tam byly podané, kdoví. Každopádně pro mne byla tahle hodina naprostým plýtváním mého času.
Na oné přednášce shodou okolností byla i Cherri, u které jsem měl/a spát a že už to bylo vše, nač jsem ten den měl/a v plánu se dostavit a ona už jela domů tak jsem jel/a s ní. Byl už večer, přesněji po osmé a ADVÍKovský den končil v deset. Takže co, já byl/a rád/a, že ji potom nebudu muset nikde hledat a beztak mne už další další program nezajímal. Opravdu jsem chodil/a jen na to, co mne bavilo a zajímalo, žádné zbytečnosti.
Okolo deváté jsme dojeli/y k Cherrince domů na Černý most, kde mne drahá třešnička ubytovala, mohl/a jsem se vysprchovat, vyfénovat a vyžehlit si vlasy a k tomu u nich nikdo nebyl doma, tak jsme měli/y byt jen pro sebe. Udělal/a jsem to mnohokrát a udělám to znovu, protože jí stále chci strašně moc a neskutečně poděkovat za to, jak milá, vstřícná a laskavá ke mně byla. Bylo až neskutečné, jak hodná je to dívka a na to, že jsme se tahle reálně střetli/y poprvé, věřím, že ne naposledy, tak jsme si strašně padli/y do oka. Nakrmila mne (pizza), dala mi napít (šťáva) a k tomu jsem měl/a přístup na net, postel jen pro sebe, na gauči jsme se dívali/y na pohádku Polární express, kterou jsem neviděl/a… Mnooo… hodně dlouho a Cherri si u toho vyráběla doplňky k lolita outfitu na další den, protože se účastnila lolita přehlídky ve sweet modelu šatečků. Zkoušel/a jsem si některé její sukně a paruky, krémoval/a jsem naše botky černým krémem na boty. Někdy kolem půlnoci jsme si dali/y kuskus a byl to vůbec můj první kuskus v životě. Cherrinka nezklamala a zachutnal mi. ;) Věděli/y jsme že bychom měli/y jít spát, protože ráno budeme brzy vstávat, neb ona musela na přehlídce být brzo, protože ráno se zkoušelo. Nakonec se nám to ale protáhlo do čtyř do rána a tři hodiny jsme spinkali/y. Když ono to nešlo, jít dříve do postele, protože jsme s Cherri zakotvili/y u hudby, měli/y po ruce noťas a pouštěli/y si své oblíbené songy. Zjistili/y jsme že ohledně právě hudebního žánru a interpretů máme hodně společného a ačkoliv ona J-rock neposlouchá, tak třeba v Good Charlotte jsme stejného vkusu. Mimochodem Charloťáci jsou moje láska již dlouhá léta, začínal/a jsem s nimi, znám je od A do Z, tak abyste věděli, že nejsem vyloženě na Japonce. Pokud od nich znáte píseň The River (okamžitě si ji pusťte, protože každý ji musí znát) tak v té verzi se Shadowsem jsme se se Cherri našli/y, protože ona poslouchá kapelu, kde zmiňovaný Shadows je zpěvákem. To, je že? Příjemné zjištění. A víte, co mne dostalo? Vyslechla si ode mne hideho příběh. Miluji, když mne někdo poslouchá, zvlášť když vyprávím životní příběh svého oblíbeného umělce a ona mne skutečně poslouchala, opravdu ji to zajímalo a dokonce jsem i přeložil/a píseň Pink Spider, kterou jsme si posléze také pustili/y. Áááááá. Krásný, nádherný večer to byl, příjemně strávený, který mne možná bavil více, než většina celého ADVÍKu, protože bylo s kým si povídat, s kým sdílet své dojmy a také od koho se učit o jiných kapelách. Jeden z nejlépe strávených, duševně a energicky nabíjejících večerů poslední doby a možná i celého letošního roku. Tak moc mi to dalo. Děkuji ještě jednou Cherrince za její pohostinnost, za laskavost a trpělivost s mou osobou. Ona je vážně úžasný člověk a moc si jí vážím. Díky.
Spát jsme tedy šli/y okolo čtvrté ráno. To byl můj druhý ADVÍKový den.
 
Ten třetí a pro mne tedy poslední (protože ADVÍK trval čtyři dny) den začal v sedm hodin ráno, kdy nám zvonil budík. Krásně se mi spalo a komu by se chtělo vstávat po třech hodinách nerušeného spaní, kdy jsem se ani jedinkrát nevzbudil/a. Což se ale dalo dělat, museli/y jsme. No já to měl/a snadné, hodit na sebe své jednoduché oblečení, kočičí uši na hlavu, kterými jsem pověstný/á, protože mi neskutečně ladí k vlasům a vypadá to tak že jsou mé skutečné. Heh, mnoho lidí se mne ptalo, odkud jsou a kolik jsem za ně dal/a. Ne, nejsou z žádného conu a ani od někoho z druhé ruky. Jsou pořizované z ebay za 600,- hrozné, že? Když to slyšeli, tak reakcím: tolik bych za ně nedal/a, jsem se bohužel nevyhnul/a, ale zase říkám – Kdo chce kvalitu, musí si ji zaplatit. Já si ji zaplatil/a, proto se možná moje uši tolik líbí, protože nejsou jednoduché, laciné a všední. Toť vše, ale myslím, že každý kdo by chtěl a měl snahu, si podobné dokáže vyrobit, stačí chtít a jít do toho. Tak, záhada mých neko uší je vyřešena.
Ráno za námi k Cherri ještě přišla její kamarádka Yoru, která se taktéž měla účastnit Lolita přehlídky, ale v Punk lolita outfitu a tak se děvčata připravovala, dolaďovaly se detaily, aby to vskutku vypadalo dobře a s Yoru, která také byla J-rock fan, jsme si příjemně popovídali/y. Líbilo se mi, jak na mnohé máme stejný názor a  rozuměli/y jsem si. Po osmé hodině jsme konečně vyrazili/y z domu zpět na ADVÍK. Sweet lolita, punk lolita a kočka – no nejsme krásné trio? XD bylo to úsměvné, lidé se za námi otáčeli, někteří pobavení, jiní zděšení, mnohým se to ale líbilo, což bylo vidět na jejich milých, překvapených úsměvech a pro děti jsme byli/y tím nejlepším po ránu. Člověk by řekl, že v Praze už jsou na to zvyklí, přesto hodně z obyvatel zíralo, jako bychom byli/y z jiného staletí, či dokonce dimenze. Ach, ti Pražané, někdy fakt nelituji, že tam nebydlím. Je to jiná sféra.
Zatímco na ADVÍKu, se Cherri s Yoru dostaly dovnitř bez problému, neb měly tu ranní zkoušku na přehlídku, tak já si ještě nějaký ten čas počkal/a venku. Ozval se mi znovu ten bolavý kotník, dost mne to štvalo, protože to i svědilo. Grrr, nemilé. Přišlo mi, že celkově mám na něco smůlu a na něco štěstí. Takové chvilkové strádání nálad i náhod. Tuším, že na devátou nás začali orgové pouštět dovnitř, protože i tak brzo ráno tam čekalo už hodně otaku, co chtěli stejně jako já, vidět co nejvíce a vyždímat z toho dne maximum. Jakmile jsem byl/a uvnitř, tak bez nějakých okolků jsem zamířil/a do Kino sálu, protože mne nic jiného nezajímalo, než si pohodlně dřepnout, přetrpět prvotní program, než nastane již zmiňovaná Loli přehlídka.
A tady mohu snad poprvé říci „Bohudík“, protože – přetrpět – první hodinu nebylo nutné. V programu bylo, cituji: Klub hostitelů Óranské střední. A to jsem zaGackta nemohl/a přijít na to, jak to, že jsem to anime ještě neviděl/a, protože ty dva díly, co nám pustili, byly skvělé, úžasné, vtipné, prostě děsně se mi to líbilo. Nehledě na to, že je tam vedlejší shonen-ai pár dvojčat: Kaoru a Hikaru, kteří místy opravdu předváděli oku lahodivé scény, kdy se jeden k druhému tulil a spíše to bylo komické, ale neskutečně ňuňu. Je to tam samý bishík (hezký kluk), takže v dohledné době si to anime stahuji a chci ho vidět.  Pokud můžete, udělejte to také tak, protože jestli se mi to bude vážně líbit, napíši na ně FanFikci, tak abyste byli v obraze.
Po Óranské střední už následovala přehlídka lolitek, myslím, že ta je každoroční. Bylo to též v Kino sálu, tak nebylo nutno se nikam přesouvat. Nevím teď přesně, kolik stylů tam dívky předvedly, ale pokusím se jich vyjmenovat co nejvíce a k některým sem hodím i fotografie. Sweet loli., hime loli., classic loli., pirat loli., army loli., ero loli., gothic loli., kuro loli., shiro loli., steampunk loli., punk loli., country loli., ááááá... už nevím, možná je to vše. Omlouvám se, pokud jsem někoho vynechal/a. Nutno říct, že všem to strašně moc slušelo, měly nádherné modely, slušivé, elegantní i prostě drsné a vzrušující. Hezká podívaná.
Ihned po přehlídce jsem ale spěchal/a jinam – do Anime salonu, kde se konala věc, na níž popravdě jsem tu zůstával/a do soboty a to byla přednáška o Gacktovi XD. Když já na ní prostě musel/a. Ne, že bych o něm nevěděl/a dost, nevím ještě, co víc je nutné vědět o Bohovi, protože on je vážně Bůh a každý japanofil by měl aspoň tušit, že nějaký Gackt Camui existuje, když už nic jiného. Abych tak řekl/a, tak Gakuto už je součást Japonska a nelze o něm nemít žádnou informaci. Přednášející Ely pojal/a téma tak, že nám pověděl/a o Gacktovi hlavně zajímavosti, protože předpokládala, že všichni ho známe, a když se ptala, zda je v sále někdo, kdo o Gacktovi nic neví, tak jen jedna slečna se přihlásila, což si myslím, že není tak zlé. Vy, kdož jste o přednášku přišli, tak byste měli litovat, protože byla poutavá, vtipná, hodně narážek, co člověk na Gakuta slýchává, tam padlo, a i já jsem se dozvěděl/a některé pro mne neznámé skutečnosti o téhle ikoně. Projekce byla bez výhrad skvělá, pouštěli se Gacktovi vtipné reklamy, PVčka a i záznamy, kde v pořadech a rozhovorech s ním, Gakuto usíná v přímém přenosu a když už se kácí k zemi, tak se probere a vždy to na něco svádí, že on nespal, ale např. mu zdřevěněla noha. On je neskutečný! XD Herečka jedna. Zbožňuji ho. A že prý už jsme nemocní, my kdož používáme místo Oh my God, Oh my Gackt. A takové ty zkratky, Pro Gackta svatého, vem to Gackt, za Gackta, neznaGackt, želGackt a tak dále. Ano, jsem nemocný/á, ale už je to naučené a je to mnohdy reflex. On je Bůh, tak co mám dělat. Na plátně se probírala témata jako: Gackt nejí (jí jedno jídlo denně a žádné pečivo), Gackt nespí (spí přibližně dvě až čtyři hodiny denně, jak je vytížený), Gackt a voda (Gakuto se dvakrát v životě topil), Gacktův hrad (má ohromný byt s hlavní rozlohou v podzemí a má tam jen umělé osvětlení pro jeho citlivé oči a také fontánku u postele), Gackt je všeuměl (Gackt umí hrát na všechny hudební nástroje a zvládne vše, nač si jen vzpomenete), Gackt je Bůh! ANO, TO JE!
Asi tolik k přednášce, byla báječná, moc se mi líbil/a, užila/a jsem si ji.
Poslední část mého programu na ADVÍKu – Cosplay soutěž! Popravdě jsem netušil/a, zda se na ní vůbec dostanu, protože stačilo vyjít ven z Anime salonu a vidět ten dech beroucí dav lidí, co se mačká u vchodu do Kino sálu a to bylo hodinu před zahájením. Ha, to tedy uhodli, že se tam budu mačkat, nechal/a jsem to tedy na náhodě a vrátil/a se zpět do Anime salonu, kde měla začínat… ano, ano… znovu J-pop přednáška na skupinu Arashi. Svůj vztah J-popu jsem již osvětlil/a a nebudu to dělat znovu, přesto ale jsem téměř celou dobu vydržel/a poslouchat výklad, protože to bylo docela zajímavé a Arashi měli vtipná, hezká PVčka (klipy). A byli i hezcí, což jim hrálo do karet, tak jsem se na ně díval/a. Nic, co by mne však nějak obohatilo si z této hodiny, ale neodnáším. Asi tak.
Když už měla začínat Cosplay soutěž, tak jsem se nakonec i já přidal/a do řady k davu a rval/a se o sto šest dovnitř těmi malými dveřmi, kam orgové pouštěli jen po malých skupinkách. A to jsem sebou vláčel/a pořád své tři tašky, povzbuzující, že? Dlouhou dobu jsem si ale museli počkat, než vůbec do Kino sálu začali pouštět, protože se tam hrálo nějaké anime, nevím. Věřte mi, že to byl boj, neskutečný boj a také nedýchatelno. Když už jsem se probojoval/a ke vchodu, tak ze mne byla pomalu placka a mé plíce přestávali plnit svou funkci. Nevím, jestli si to dovedete představit, nemoct tam ani zpátky, nemoct nikam, být zaklíněný mezi těly těch, co chtěli dovnitř, totální bezmoc, kdyby se střílelo, tak jste jasně mrtvý, protože v tom návalu nikdo nemohl utéct, bylo to bezvýchodné a vzduch pekelně vydýchaný. Jedna z nejhorších zkušeností z conu vůbec a možná i horší, než na Animefestu, kde se dělo něco podobného. Avšak na rozdíl od AF jsem se nakonec dovnitř dostal/a kupodivu se mi povedlo získat i dobré místo, relativně vpředu.
Cosplay soutěž je o tom, že si člověk vybere postavu ze svého oblíbeného anime, hry, filmu, čehokoliv a snaží se vytvořit si cosplay co nejblíže vzhledem své předloze. Připomínám, že cosplay musí být z většiny vytvořený autorem, není možné si oblečení na sebe koupit a prezentovat ho tam. Musíte si ho vytvořit, ušít, zkompletovat si ho vlastními silami, případně za pomoci kamarádů, rodičů, známých. Účastníků bylo kolem čtrnácti, pokud si dobře pamatuji a jedni nepřijeli. Každý jeden přišel na podium, představil svou postavu i anime, z kterého pochází, moderátorka se většinou ptala, jak byl cosplay vytvořen, z čeho a jak dlouho trvalo jej vyrobit. Mnozí se ovšem vymlouvali na to, že je to výrobní tajemství. Poté následovala krátká disciplína, již měly cosplayeři předem připravenou a s kterou se tam předvedli. Některé scénky byly skutečně božské a pobavily, jiné už tak dobré nebyly, bylo to individuální. Každopádně tam bylo k vidění několik opravdu dobrých cosplayů, viz. fotky.
Po skončení soutěže bylo možné hlasovat do svých hlasovacích lístků v programu a vhodit je do připravené bedny u vchodu na ADVÍK. Tak… to byla má poslední část téhle otaku akce. Ne, že bych tam nezůstal/a déle, protože ještě několik věcí bych rád/a vida, zejména zmiňovanou přednášku o Malice Mizer, ale už jsem toho měl/a díky horku, té bolavé nožce a vláčení všech svých věcí, plné kecky. Už jsem se viděl/a doma, ty tři dny byly namáhavá, ale mohu být rád/a, že po většinou jsem stihl/a to, co jsem stihnout chtěl/a. Rozloučil/a jsem se se Sayů a vyrazil/a.
Cestou na metro jsem shodou náhod potkal/a ještě svou nádhernou vílinku, která mne doprovodila, pomohla mi s taškami a povídali jsme si. Bylo moc hezké ho vidět, moc mi chyběl, je to jeden z nejlepších lidí (je to víla), co znám, a jsem mu za mnohé vděčný/á. Kéž byste jej aspoň trochu znali, ale možné lepší, že neznáte, takhle zůstane jen mně. U vstupu do metra jsme se také rozloučili, slíbili si, že se opět shledáme, v což z hlouby duše doufám, protože bez něho nevím, jak bych existoval/a a rozdělili se.
Letošní ADVÍK hodnotím známkou 2- za rozdělení programu, organizaci a vše, co se mi tam přihodilo. Je to nefér, ale je to tak, jsem zlý/á. Vždy je co zlepšovat, přiznejme si, mohlo to být lepší a ty problémy s vedrem mohly být lépe řešené a mělo se s tím počítat. Doufám, že příště to bude lepší. Jinak jsem rád/a hlavně za možnost shledání se čtenářkami Anko a Yuki-chan, které byly moc milé, a bylo vidět, že mne také rády poznávají. To mi zvedlo sebevědomí i náladu. Tak nové staré a nové přátele jsem znovu po té době neskutečně rád/a viděl/a a promluvil/a s nimi. Moc děkuji všem, kteří se na ADVÍKu ukázali a kteří mi ho udělali hezčí.
Konec mého reportu. Možná jste zklamaní, možná byste jeli také, nevím. Suďte sami…











 








































03.08.2012 17:09:04
Dorian Harst
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one